Thérèse Van de Moortele

Autodidakt. Narozena v Paříži v belgické rodině. Své dětství a mládí prožila v kraji Poitou, kde začala v raném mládí malovat. Specializovala se během deseti let na iluminované rukopisy, heraldiku, deskovou malbu na zlaté folii, zkoumání starých malířských technik. Své první výstavy uskutečnila v Bruselu. Po svatbě zasvětila čas manželovi a šesti dětem, přesídlila s rodinou do Francie, k malování se dostávala jen vzácně, její doménou byly akvarely. Od roku 1977 poté, co děti odrostly, začala se opět intenzivněji věnovat malbě. Její projev se stal svobodnějším, což souznělo také s přechodem na olejomalbu a větší formáty.

Po roce 1980 následovala manžela do ciziny, do Abu Dhabi, Hong-Kongu, Venezuely. Nepřestala tam malovat a vystavovat. Po návratu do Francie v roce 1993 její čas opět vyplňovala především rodina, tentokrát péče o vnuky. Malovala méně, a také času na pořádání výstav se nedostávalo. Výstava v Praze je první od roku 1993 a první ve střední Evropě.

Poprvé máme možnost se v Praze setkat s imaginárním světem obrazů Thérèse Van de Moortele, a putovat s ní jejími krajinami architektur, stavěných na souši i v moři, procházet záhadnými interiéry bez konce, sledovat cesty, vyznačované schodišti, žebříky a provazy, a spolu s několika málo lidskými postavami, jež do nich zabloudily, hledat kam ústí.

Tuto malířku žijící v Paříži bychom rádi představili ne proto, že by příslušela k nějakému určitému směru nebo náležela mezi umělce, zachycené v děravém sítu pozornosti massmédií a teoretických příruček, ale pro originalitu jejího vidění a osudu. Je ženou, která v určitou chvíli svého života odešla od stojanu a malířských potřeb k rodině a dětem, posléze vnukům, aby se poté, co děti postupně opustily rodinný krb, vrátila zpět k odkrývání svých vnitřních světů. Integritu vlastní osobnosti a harmonii životního postoje získávala a získává skrze putování zdánlivě reálnými krajinami, jež na ni čekají za rámem pláten, jako svět za zrcadlem na Alenku Lewis Carrolla.

Staví před nás ve svých obrazech výzvu na tuto cestu, plnou záhad, úskalí, slepých uliček…s lidmi i bez lidí vzhlížíme vzhůru do impozantních monumentálních interiérů, někdy naprosto dokonalých, jindy napůl zřícených…stoupáme po schodištích a lezeme po žebřících a lanech, abychom z oken, a horních plošin shlíželi pod vysokou modrou oblohou dolů či do jiných vzdálených světů a neptáme se, kudy sestoupíme zpět. Thérèse Van de Moortele nemusí usilovat o oficiální uznání svého díla. Kdo se jednou vypraví s ní do jejích vnitřních krajin, nedokáže se z nich vymanit, musí se k nim vracet, aby prozkoumal další a další z naznačených cest…a jak tak putuje, začíná chápat i labyrinty svého vlastního života. Obdivuji toto dílo skrze sílu osobnosti její autorky - skromné ženy, která bez okázalosti a v tichosti svého soukromého světa maluje pro nás a o nás podobenství o věčném hledání v záhadných krajinách našeho bytí.