>> Zpět na proběhlé výstavy <<

Jaroslav J. Alt

motto výstavy

Ale jak ubývá a se ztravuje budoucí, které ještě není? Anebo jak vzrůstá minulé, které již není, než že v duchu, který vše to koná, jest trojí, totiž očekávání, pozorování a vzpomínka? On totiž čeká, pozoruje a vzpomíná si tak, aby očekávané pozorováním přešlo ve vzpomínku. Kdo tedy může popříti, že budoucí ještě není? A přece v duchu jest již očekávání budoucího! A kdo může popříti, že minulé již není? A přece v duchu jest ještě upomínka minulého! A kdo může popříti, že přítomný čas nemá trvání, poněvadž pomíjí v okamžiku? A přece trvá pozorování, skrze něž přechází v minulost budoucí! Není tedy dlouhým čas budoucí, který ještě není, nybrž dlouhý budoucí čas jest dlouhé očekávání budoucího. Aniž dlouhý jest minulý čas, který již není, nýbrž dlouhý minulý čas jest dlouhá upomínka minulého.

Aurelius Augustinus Vyznání
Kniha jedenáctá, hlava XXVIII
(vyd. Ladislav Kuncíř 1926)

Stěhování duše III tužka, 70 x 100cm, 2007	Kalendárium - Září akryl a tužka na plátně, 200x200 cm, 2008	Kalendárium - Prosinec akryl a tužka na plátně, 200x200 cm, 2008	Kalendárium - Červen akryl a tužka na plátně, 200x200 cm, 2008	Kalendárium - Březen akryl a tužka na plátně, 200x200 cm, 2008

Osobní kalendárium II/1 (z Cyklu Kalendárium)
Na základní, graficky a barevně zpracovanou časovou strukturu se vrství v přesně lokalizovaných oblastech další děje na tuto plochu navazující v kolmých časových osách. Výsledkem by měla být postupně houstnoucí struktura na sebe vrstvených rovin dále se samostatně rozvíjejících. V této struktuře lze identifikovat proporcionální vztahy mezi jednotlivými rovinami jako relaci poměrů stabilních a méně stabilních, resp. stabilizujících se. Záleží na výběru, kterou z těchto ploch vnímáme jako možný základní strukturní fond. Každá z rovin existuje v rámci vlastního časového vymezení relativně stabilizovaného počátkem ukotveným v časové ploše předcházející.

Stěhování duše
Kresebné záznamy vedlejších příběhů odehrávajících se mimo hlavní zorné pole a vnímaných letmým bočním viděním. Záznamy záměrně neklasifikují výtvarně-hodnotovou strukturu jednotlivých prvků sestav. Pro pohyb v prostoru, kdy je hlavní pohled směřován k předpokládanému cíli, znamenají spíše pocitově a velmi redukovaně vnímané vedlejší děje, které pohyb provázejí. Teprve v rozpomínání na tyto zasuté a fragmentované obrazy dochází k jejich zhodnocení z hlediska jejich důležitosti pro celkové pochopení situace. Často se právě tyto obrazy, zprvu vnímané jako pouhé doplňkové informace, stávají hlavním zdrojem skutečného porozumění konkrétnímu ději.

Téměř nevědomky objevujeme novou skutečnost, teď už jedinou možnou. Je to chvíle, kdy se naše předchozí (ne)jistoty času přechodného pomalu mění v očekávání snad už definitivních jistot. A tak s prvním stromem společně přeneseným z bezživotí a sázeným na nejbližší z okrajů našich dalších životů, poprvé a snad již doopravdy bereme do rukou půdu našeho konce i právě teď poznaného počátku.

V říjnu slunce své světlo přenechalo stromům, v listopadu prvnímu sněhu. Putuje blíž a blíž k zemi až do úplného vychladnutí pod našimi chodidly.
Je leden a s tímto novým rokem vstupujeme na svou půdu.
Proč je třeba k radosti srdce projít smutkem duší. Poprvé zde jsme zahlédli kousek Boží radosti. Patrně i naší radosti, ale ještě příliš vzdálené a příliš nové. Všechno je zatím velmi roztříštěné, neposbírané, neutříděné, nesoustředěné. A čekající.

Čas se zdá být rozdělen na dvě části. Jednu stačíme v jejím pohybu jen těžko přehlédnout, druhá se stává prostorem k čekání.